Balady

Balada o kormoránovi

4. června 2018 v 19:34 | Thomas Hvězdoborský
Nad vodní hladinou přelétá kormorán,
do modrých hlubin se neklidně dívá,
přelétá tiše, všecek je zadumán,
zhrozeně hlavou svou a zobákem kývá.
"Ctěný pane! Oceáne," osloví ten živel pták,
"tys poslední dobou slaný tak,
jako nikdy dříve!
Pověz, louže nekonečná,
jaké neseš břímě?
A čím to, že ryby z tvojí říše
nelibě mě tíží v břiše?
A čím to, že dotek tvůj
slepuje mi peří?
Dokonce i rybáři
méně už ti věří!"
A oceán mlčí.
Jen hladina beze slov se čeří.
"Čím to, že jsi slaný tak,
jako nikdy dříve?"
táže se znovu ten pták.
Na moři vzedmou se mohutné vlny,
vůkol se rozezní teskný ten hlas
Odstoupí od sebe olejné skvrny
a voda sděluje hrůzný svůj vzkaz
"Ve vlastních slzách pomalu tonu,
Toť důvod, proč jsem tak slaný!"
chřtán se mi ropou tou lepkavou plní
která se šíří na všechny strany.
Není kam prchnout!
Pomalu hynu!
Stoupají ze mne oblaka plynu,
který vše dusí a mučí
A za to všechno dávám já vinu
člověčině, která mi tak laskavě do náručí
svěřuje odpad, co nezúročí.
A starají se dál?
Zajímá je, co se mnou bude?
Že mění moře na kanál?
Ne!
Mávnou jen rukou
a lhostejně bručí
ať se s tím oceán vyrovnat učí,
hlavně jen že jsou o smetí chudší!"
A kormorán jen šokován mlčí.
Žaludek náhle zdá se mu tvrdší...
rozvírá zobák a sípavě chrčí.
Ptákův let uvadá a oceán promlouvá:
"Opeřenče, odpusť mi, však není to má vina!
Za toto bláznovství může jen člověčina!
Pravdu však musíš slyšet,
hodina tvoje i má hodina
kvapem se přibližuje.
Však jen pohleď!
Tady kus gumy a tady bota
to co máš v břiše, toť umělá hmota.
Cosi tě sípat vtíravě nutí,
Toť se ví, jíst ryby s rtutí,
to nikomu neprospívá.
Ale člověk?
Ten se jen nečinně dívá.
A celá Země o pomoc křičí,
zatímco tu umíráme.
Však nezlobme se na ně,
oni sami se zničí."
Sotva jen živel skončil svou řeč,
posedla ptáka smrtelná křeč.
Moře spolklo jeho tělo
a nebe opět osamělo.
 
 

Reklama