Nad propastí

4. června 2018 v 20:29 | Thomas Hvězdoborský
Oblaka temná jak svědomí vraha,
pochmurný sychravý v podvečer čas
truchlivé stromy, černá zem vlahá,
za mračny vymírá sluneční jas.

Konopná vlákna dlaně mi drásají
zlověstná roklina pode mnou zeje,
hrotitá skaliska hladově jásají
provaz, jež drží mne, pozvolna tleje.

V ovzduší kolem čpí již můj skon,
lano pod vahou mou na kusy rve se,
srdce mé na poplach tepe jak zvon,
čeká mne volenka na mrtvém plese.

Naslouchám orchestru trhání lana
krkavci těší se na hodokvas,
až bude má kostra rozlámána,
až budu vydán jim na pospas.

I kdybych dokázal povylézt dále,
kde už se provaz netřepí více,
strohý by byl a řezal by stále,
spaloval by mne jak hořící svíce.

Temnota pode mnou tak zlá být nemusí,
co když se jí odevzdat pokusím?
Člověk nic neví, dokud nic nezkusí,
stejně se všem lidem hnusím.

Mrazivá náruč temnoty bezedné
zahřeje údy mé zkřehlé.
Až moje torzo seschne a vybledne,
a tělo mé bude ztuhlé.

Lačné larvy z prsti černé
moje tkáně ocení,
bude to tak přenádherné,
získat první uznání.

Chci uvolnit sevření,
když vtom lano praská,
v ústech slova loučení,
a na čele vráska.

Kolem hlavy kolují mi
kruté tváře ďábelské,
v téhle chvíli zdají se mi
však docela přátelské.

Žalmy větru roklí zní,
zřemřel člověk nevinný,
památku jeho již nic neuctí,
nevadí, stejně byl nechtěný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama